RAJA AMPAT: Uprostřed korálového trojúhelníku i ráje ~ Adéla odjela

„A kde to vlastně je?“ slýchali jsme s kamarády vždy, když jsme s pohnutím v hlase vyslovili dvě slova. Raja Ampat. Pokaždé to znělo skoro jako zaklínadlo. Kouzlo. A ono možná právem. Na Raje člověk, jak mávnutím palmového listu, zapomene na čas, datum, stres, boty i nosit spodní prádlo. Slovo „ráj“ není v Raja Ampat beztak náhodou. Krásnější místo na planetě nenajdete. A jestli jo, dejte mi vědět.

A kdeže to teda je? Souostroví Raja Ampat je součástí provincie Západní Papua, která leží v nejvýchodnější části Indonésie. Z Čech se sem letí tři dny, 12 000 kilometrů. Ano, je to daleko. Ale to, co se zde nachází, neuvidíte nikde jinde na světě. Raja totiž leží uprostřed tzv. korálového trojúhelníku, což je oblast v jihovýchodní Asii s největší podmořskou biodiverzitou na planetě. To znamená, že většinu živočichů, co jsou doma pod vodou, můžete vidět zrovna tady. Žijí zde tři čtvrtiny všech známých korálů, přes tři tisíce druhů ryb, žraloků, rejnoků, želv a bezpočet dalších živočichů. Prostě Avatar pod vodou. Při první návštěvě jsem vykřikovala do šnorchlu nadšením. Teď jsem se už jen smála.

Ze všeho nejvíc jsem se ale těšila na měsíc strávený s partou buzerantů, jak se láskyplně oslovujem s touhle bandou. I když s nima je jedno, kde jsem, tak příslib těch nekrásnějších kulis na světě pro naše blbiny zněl více než dobře. A možná i díky těmto kulisám jsme veškeré fuck-upy, které nás potkaly, brali s naprostým klidem a věcným konstatováním „to je prostě Papua“.

Ztraceni uprostřed oceánu

První přišel hned po příletu do Sorongu, odkud jsme měli jet naší pronajatou lodičkou na ostrov Misool. Sorong je poslední civilizace, kde si můžeme vybrat peníze, zařídit simkarty a nakoupit pár drobností jako bednu whisky, několik kartonů cigaret, colu a olej do lodi. Každý tento úkol je bojovka na pár hodin, takže do přístavu se dostaneme až k pozdnímu odpoledni. „Musíme počkat, v tomhle na moře nemůžeme,“ ukazuje na temná mračna náš kamarád Papuánec Peter, se kterým jsme se tady seznámili před čtyřmi lety. Vyklubal se z něj fajn týpek, co s námi plánuje strávit další týdny. Přichází strašný slejvák. Otevíráme tak první lahev whisky a ladíme ukulele. Když déšť trochu ustane, rozhodneme se vyrazit.

Z toho, co následovalo poté, možná jednou napíšu knížku.

Na Misool máme přijet zhruba za pět hodin. Cesta je náročná, na vlnách to strašně houpe a já půlku cesty prozvracím s hlavou vykloněnou z lodi. Do toho se opije půlka posádky včetně Papuánců, kteří se mají o nás starat. „Za hodinku tam jsme,“ někdo zahlásí a všem se nám uleví. Jeden Papuánec se totiž právě málem porval s druhým, běhal s nožem po lodi a teď se svlíká donaha. Navíc už je asi devět večer, všude je tma a na lodi nám nefungují světla. Za další dvě hodiny motory konečně zhasnou, ale kapitán nevypadá zrovna nadšeně. Při pohledu do mapy pochopíme proč. Od ostrova Misool jsme asi tři hodiny lodí. Od chvíle, kdy jsme se naposledy dívali do mapy, jsme se nějakým záhadným způsobem otočili a jeli přesně na druhou stranu. Tedy tam, odkud jsme vyjížděli. „Sorry, kapitánovi se vybil mobil a neměl tak GPS,“ vysvětluje nám Peter, který se zrovna probudil. Po několikadenním cestování a dlouhé plavbě jsme unavení a hladoví. To konstruktivnímu řešení nastalé situace moc nepřispívá. Padají silná slova a atmosféra se vyostřuje. Nakonec se rozhodneme nouzově přistát na nedalekém ostrově, kde snad v životě neviděli bílý.

Z prvního osvětleného domu vychází Papuánka odhadem ve dvanáctém měsíci těhotenství a překvapeně si naši bandu patnácti lidí prohlíží. Rukama nohama se jí ptáme, kde bychom mohli přespat. Po chvíli pochopí a ukáže na svůj dům. Vážně? Holkám vyklidí svoji ložnici, kluci spí ve vedlejším pokoji na zemi. Venku připraví lavor na omytí. A ráno nám udělá instantní nudle. Všechno dobře dopadlo. Jako vždycky.

Misool

Palmy, bílé pláže, bambusové chatičky na kůlech ve vodě, dlouhé molo. A pod vodou nádherné koráli a hejna ryb. Tak jsem si pamatovala, že vypadá Raja. A tak vypadá i ostrov Misool, kam konečně přijíždíme. Každý nával endorfinů zpracovává po svém. Někteří mizí pod hladinou a je z nich vidět jen šnorchl, jiní se věší do hamaky, ostatní skáčou do vody salta a šipky. A někdo, jako třeba Alfonz, si rozřízne a natřikrát zlomí palec na noze. První „oficiální“ den na Raje. Tomu se říká štěstí. (Je to ale hrdina a funguje s ním po zbytek výletu.)

Několik dní prozkoumáváme Misool a jezdíme na nádherné výlety. Třeba k laguně plné nežahavých medúz. Plavat mezi jejich oranžovými závoji v tyrkysové vodě je životní zážitek. Nebo k Love Lake, laguně ve tvaru srdce. Větší kýč jsem v životě neviděla. Na Misolu, jako na jednom z mála míst, máme také šanci nahlédnout do života vesničanů na našem i vedlejším ostrově. Jak to tak v tropických oblastech bývá, jejich vesnice se od turistického ubytování drasticky liší. Hranice mezi našimi světy se snažíme alespoň na chvíli zbořit a vyzýváme místní na volejbal. Ostatně, hřiště tu mají. Jedno dokonce těsně sousedí se hřbitovem a míč létá mezi náhrobky. Místňáky jsme však evidentně podcenili. Nasazují proti nám tým, co je nejspíš papuánská volejbalová reprezentace, a s přehledem nás rozsekají. Potřeseme si rukou a raději si zase jdeme hrát jen s toulavými štěňaty.

Rufas

„Rufaaas,” vydechnu něžně. Jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Vjíždíme do laguny, jíž obtáčí prstenec ostrova. Počítáme chatičky, je jich tu víc než minule. Na ostrov se jich naštěstí i tak moc nevejde, takže je stále velká šance, že tu budeme sami jako naposledy. První kroky míří na legendární molo. Šibalské úsměvy střídá zklamání. Zbylo z něj jen pár polámaných prken. Ostatní ale zůstalo při starém. Mimina žraloků v laguně. Želva, které chybí jedna ploutev. Vyhlídková věž, odkud jsou východy a západy slunce až urážlivě krásný. Korálová zeď padající do temné hlubiny na západní straně ostrova. Kolem dokola nekonečný oceán. V noci hvězd tolik, že skoro nejde najít tmavé místo…
Zase si to tady se mnou hraje. Tohle místo, tahle jeho energie. Jednou mě vynáší na vrchol, jindy otevírá staré šrámy a mrskne se mnou na dno. S pokorou to přijímám. Jako antibiotika, které si už musím neodkladně nasadit, jinak mi bolest v uchu probodne hlavu.

Arborek

Arborek bramborek, jak tomuhle ostrůvku láskyplně říkáme, je malinkatá placka uprostřed oceánu, na které žije asi 200 lidí. Obejít se dá do půl hodinky, ale kdo by to měřil. Čas je tady dost nepodstatná veličina. Celé dny provozujeme ultimátní chilling, hrajeme karty a my, co se nám už v prvním kole zánětů uzdravily uši, chodíme šnorchlovat na zdejší neuvěřitelný reef. Večer všichni společně pozorujeme neskutečné západy slunce a v noci plaveme ve světélkujícím planktonu.

Idylka, ačkoliv opět řešíme pár fuck-upů. Nejdříve se ztratí Peter. Na Arborek za námi nedorazil a nikdo neví, kde je. Když se neozývá už několikátý den, znejistí i jeho místní kámoši a hlásí ho na policii jako pohřešovaného. Kuba se vydává ho hledat do nejbližšího města. A večer se úplně vyřízenej vrací i s Peterem. Našel ho. Sice prý okradenýho, ale živýho a zdravýho.

Z původně plánovaných tří dnů jsme tady asi pět. Nebo šest? V den odjezdu se totiž ráno vzbudíme a… naše loď je pryč. Věděli jsme sice, že její majitel je trochu magor, ale že nám ji odveze v noci, zatímco spíme, to jsme nečekali. Spolu s lodí zmizel i kapitán. A taky naše prachy a benzín, co jsme zaplatili. Nevadí, prostě Papua. Odjezd musíme tak o pár dní posunout, než kluci seženou náhradní plavidla. Aspoň máme víc času na to hledat Michalův telefon, který se nějak záhadně ztratil…

Batanta

„To je nádhera!“ šeptáme si navzájem, když přijedeme na pustý ostrůvek Dayan kousek od Batanty. Není na něm vůbec nic kromě jednoho ubytování a místní rodiny. Dlouhé molo spojuje ostrov s jídelnou, ze které v mžiku uděláme takový menší squat a společenskou místnost v jednom. Spíme na matracích na molu a koukáme se buď na hvězdy nad námi, nebo na dokumenty na plátně, které si natáhneme mezi sloupy jídelny. Přes den hrajeme šachy, chodíme šnorchlovat, dokonce se i potápět nebo plavat s mantami, které jsou jen kousek odsud.

Prožijeme zde také změněný stav vědomí. Intenzivní šestnáctihodinový zážitek, na který nestačí slovní zásoba. A na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Kri

Když nám cestou na poslední ostrov Kri dojde v lodi benzín uprostřed oceánu, už nám to ani nezrychlí tep. Zažili jsme tady toho tolik, že nás takový drobný zádrhel přece nerozhodí. Naštěstí si nás všimne naše druhá loďka, na které plují naše batohy, a vydá se do nejbližší vesnice pro benzín. Během čekání máme možnost vidět nádherný západ slunce přímo na moři. Celé nebe hoří ve zlatých, růžových a fialových plamenech. Na Kri přijíždíme ve chvíli, kdy se kotouč slunce na obzoru zrovna dotýká hladiny. Spontánně tleskáme. Nemáme telefony, všechno si fotíme jen očima.

Využiju vzácné chvíle, kdy mě nebolí uši nebo mi není blbě, a jdu se potápět. Jde to překvapivě dobře. Patnáct metrů. Dvacet metrů, pětadvacet. Proud nás s bojkou odnáší od ostrova, ale nevadí, cestou zpátky si stopneme nějakou loď. „Ty vole, já ve dvaceti potkal žraloka. A nebyl to ten malý!“ vynořuje se Igorek s neskrývaným rozrušením. Teď se mi pod hladinu fakt znovu nechce. Ale když už jsem tady…Zhluboka se nadechnu a posílám tam třicítku. Trochu na ego, ale je tam. Žralok naštěstí už ne.

Než se přesuneme do druhého ubytování, stane se zábavná věc. U břehu přistane naše loď. Ta, kterou nám její majitel „ukradnul“, ačkoliv jsme ji měli pronajatou a zaplacenou. Happy end se však nekoná. S Papuánci není domluva a nechceme riskovat, že vytáhnou mačety.

Poslední dny plynou na místní poměry rychle. Na našem denním rytmu to však nic nemění. Z palmy rostoucí nad vodou si děláme cirkusové šapitó a zkoušíme, kdo se na ní vydrží nejdýl houpat. Přes džungli a obří pavučiny se vydáváme na druhou stranu ostrova, abychom jej mohli obeplavat zpátky. Pod vodou se loučíme se želvami i žraloky. A na souši s místními rozděláme obrovský oheň a tancujeme kolem něj až do rána.

Zase příště?

Odjet z Raji provázel silný pocit vyhnání z ráje. Po měsíci si člověk naprosto zvykne na pomalé tempo ostrovanů. Na to, že dny jsou ohraničené pouze dechberoucím východem slunce a dramatickým západem. Na to, že i když z evropského pohledu nic neděláš, tak naprosto stačí, že jen jsi… A hlavně na bandu přátel, se kterými nikdy není nuda ani „v úplný prdeli tam někde vedle Papuy“. Tak kdy pojedem příště?