ALJAŠKA: NA PRVNÍ POHLED (A)LÁSKA

Anglicky se Aljaška řekne Alaska. A láska to opravdu je. Na první, druhý i tisící pohled. Ani už nevím, jak sen jet na Aljašku vzniknul. Možná za to může onen film Into the Wild, díky kterému jsme asi každý na chvíli zatoužili utéct do divočiny. Možná se to stalo ještě dřív, když jsem prstem cestovala po dětském atlasu a úplně vlevo, na samém okraji mapy světa byl namalovaný grizzly. Tahle část světa se zdála být nedostižně daleko.

Reálné obrysy začala mít až jednoho zimního večera díky spolužačce ségry Janě, která se na Aljašku přestěhovala před deseti lety. Janču jsem během její ojedinělé návštěvy Čech požádala o rozhovor do časopisu a po dvou hodinách jejího vyprávění jsem měla jasno. Na Aljašku chci. Musím. Brzy.

AHOJ MEDVĚDE

„My jsme na Aljašce“ zaječím chvíli před půlnocí, když jen s příručními batůžkami sbalenými na měsíc s Romanem konečně vystoupíme na letišti v Anchorage. Dohopkali jsme sem přes Dublin, New York a Chicago. Trvalo vám to čtyři dny, ale vzhledem k superlevným letenkám jsme si řekli, že i cesta je cíl. Dali jsme si Guinesse v irském baru, zašli jsme na muzikál na Broadway, vyfotili se u slavné chicagské fazole. A teď na nás z vitríny cení zuby obrovský vycpaný medvěd. Vypadá přesně jako můj grizzly z dětského atlasu. Pár let jsem o tom snila, pár týdnů to plánovala, pár dní sem letěla. Ale jsem tady. Na Aljašce.

Fotka pořízená při odletu, ze samého nadšení jsem to po příletu nestihla.

Vyzvedne nás sympaťák Miloš, partner Jany. Procestoval celý svět, ale Aljaška mu připadala jako nejlepší místo k životu. „Když potkáte medvěda, tak hlavně neutíkejte. Udělejte se co největší, promluvte na něj hlubokým hlasem třeba "Ahoj medvěde", aby věděl, že jste lidi. A pokud by zaútočil, použijte tohle,” ukazuje nám pepřový sprej na medvědy. „Je mnohonásobně silnější než normální pepřák. Člověka by to dokázalo udusit, medvěda to alespoň zaplaší,“ vysvětluje. „No hele! Támhle zrovna běží!“ zvolá vzápětí k našemu překvapení i zděšení a šlape na brzdu. Přes cestu nám houpavým krokem přeběhne černý méďa a ztrácí se mezi baráky sousedů. „Tohodle tu potkávám často, je to jeho rajón“ pochvaluje si Miloš.

Na druhý den nás rovnou dvěma spreji vybaví a připojuje další rady: „V lese dělejte hlavně hluk. Medvěda nesmíte vyplašit nebo se dostat mezi medvědici a mláďata. Pak je to blbý,“ dodává nám odvahy. „Útoky se stávají málo, ale pokud by na vás zaútočil černý medvěd a nestihli jste použít pepřák, tak s ním bojujte. Pokud to bude grizzly, lehněte si na zem a dělejte, že jste mrtví,” doporučuje Miloš. Za pár chvil nás už vysazuje u lesní cesty a přeje příjemnou procházku.

Jsme poprděný až za ušima. Každý v ruce křečovitě svíráme sprej a s vytřeštěnýma očima nejistě našlapujeme lesem. Z domova jsme naučení se v přírodě chovat tiše. Teď si z donucení povídáme, tleskáme, zpíváme, i když nám do zpěvu zrovna není. Nenapadá mě lepší písnička než: „Medvědi, nevědí, že tůristi nemaj zbraně.“ Během následujících dvou týdnů ji budeme zpívat minimálně stokrát. „Co to bylo?“ nervózně se ptáme u každého zašustění ptáků v listí. Detailně zkoumáme stopy zvířat v blátě. Poznáme vůbec medvědí stopu? Procházku nakonec k našemu překvapení přežijeme a na jejím konci mě skoro mrzí, že jsme žádného medvěda nepotkali. Však ono to přijde, doufám v duchu.

PORTAGE GLACIER

Za burácení našeho obrovského karavanu následující den vyjíždíme z Anchorage a míříme nejprve směrem na jih k městu Seward. Už klikatá cesta podél zátoky moře, které obklopují zasněžené hory, je zážitek. Po různých dokumentech a reportážích, které jsem o Aljašce viděla, je těžké nemít velká očekávání. Nepředpokládat, že to bude pecka. Realita přináší úlevu. Je to pecka. Aljaška je daleko krásnější, divočejší, drsnější a nevinnější, než jsem si dokázala představit.

První zastávkou je ledovec Portage Glacier. Cestou k němu mrknem ještě do přístavného městečka Whittier, ke kterému se jezdí jednosměrným tunelem za třináct dolarů. Nic zajímavého v tomto od světa odříznutém místě dle mého názoru není kromě jednoho prapodivného paneláku. V budově bývalých amerických kasáren totiž žije celé město. Doslova. Bydlí zde všech dvě stě obyvatel, je zde policejní stanice, škola, nemocnice, kostel, hotel, tělocvična i prádelna. Dovnitř se nicméně nepodíváme. Je pozdě večer a přece jsem nepřijela na Aljašku, abych obdivovala panelák.

Přespíme na nedalekém parkovišti a probudíme se do krásných dvou stupňů nad nulou. Sezóna zde teprve začíná a podmínky jsou tu stále poněkud drsné. Při výšlapu k ledovci nás popohání ledový vítr, po kolena se boříme do sněhu. V teniskách. Tiše kleju, že jsem dala na slovo muže a pohorky nechala doma. I tak jsme stále lépe vybaveni než slečna z Floridy, kterou si málem spletu s medvědem. V oblečení do města, foťákem pověšeným na krku a lahví vody v ruce se drápe do kopce před námi. Nemá sprej na medvědy, lékárničku ani batoh, natož svačinu. Vděčně se na nás pověsí a společně jdeme nekonečnou, zasněženou krajinou. Na konci trasy se nám otevírá nádherný výhled na okolní hory a tyrkysový ledovec. Na svém chvostu se tříští do blýskavých krystalů a mizí v zamrzlého jezeře pod ním.

TŮŇKA

Konečně jsem si ji vybojovala. Tůňku. Chtěli jsme spát u ní už předešlou noc, ale není tu signál a Roman zrovna potřeboval něco o půlnoci řešit v Čechách, kde je o deset hodin více. Tuhle noc ale přespíme tady. U nádherného jezírka v závětří na úpatí hor, kterému jsme láskyplně začali říkat tůňka. Odpoledne se na klidné v hladině odráží slunce, občas je slyšet křiknutí ptáků. Rozděláme si oheň, pijeme pivo a stále se kolem sebe rozhlížíme, jako bychom nevěřili, že je okolní scenérie skutečná. Z celé té krásy na pár hodin usnu. Probudím se až k večeru, kdy se okolní hory zbarvují do růžova a společně s bílým měsícem se v jezeře prohlíží jako v zrcadle. Znovu usínám, když se měsíc schovává za jednu z hor a nebe se obléká do purpurové.

VELRYBY

„Támhle je!“ zakřičí někdo z davu a všichni pasažéři se nahrnou na pravobok. Loď se trochu nahne. Bedlivě sledujeme hladinu, dokud z ní konečně nevytryskne gejzír vody. Poté se z vody zvedá černá ploutev ikonického tvaru. Lidé jásají. Zatajuji dech, zakazuji si mrkat. Tyhle vteřiny jsou vzácné. A v tomto období zejména. Velryby bývají k vidění až mnohem později, ale my máme štěstí. V zátokách národního parku Kenai Fjords jich vidíme hned několik, někdy se na hladině zaleskne jen jejich hřbet, jindy vztyčí celou ocasní ploutev. Kdyby se teď vedle mě ozval hlas Davida Attenborougha z dokumentů BBC, ani bych se nedivila.

Černá ploutev velryby se objevila vždy jen na sekundu.

Mohl by okomentovat třeba i bobry, které splývají na zádech, drbou se na bříšku a ukazují nám, jak navzdory studené vodě vypadá pravá pohoda. Nebo kosatky, které se přímo vedle naší lodi zjeví jakoby nic a vesele s námi závodí, tancují, předvádějí se. Stále však nemají na jiný přírodní úkaz. Kanadské turisty, věkově tak nějak na střední. Zatímco my jsme nabalení ve všem, co s sebou máme, oni i přes ledový nárazový vítr po lodi lítají jen v tričkách. Zatímco my na přídi nevydržíme déle jak pár minut na fotku, oni jsou na zábradlí pověšeni několik hodin. A vypadají téměř zklamaně, že se v ledovém oceánu nemohou svlažit. Davide, jak to vysvětlíš?

 

EXIT GLACIER

Městečko Seward je dobrým výchozím bodem nejen pro výlety lodí. Dostupný je z něj i populární ledovec Exit Glacier. Vydáváme se k němu rovnou dvakrát. Nejprve k jeho úpatí, kde odhaluje svoje tyrkysové skuliny, poté jej obcházíme, abychom se dostali nad něj a naskytl se nám pohled na ledovcovou pláň. Jsme však jedni z prvních turistů, které se sem tuto sezónu vydali. Pustá krajina má svoji poetiku, ale všude jsou stále ještě závěje sněhu, které zatajují, kudy vede cesta. Nevzdáváme to, ačkoliv každý krok znamená zabořit se po koleno do sněhu. Na druhou stezku se už vybavujeme lépe a na nohy si navlečeme odpadkové pytle. Nejdříve jsme za exoty, ale jak sníh taje, v očích ostatních turistů s promočenými pohorkami se zračí závist.

K ledovcové pláni dojít nakonec přes zasněžené skály nešlo a museli jsme to otočit těsně před koncem. I tak stála panorámata za to.

Jeden je asi stále v suchu, protože nám předává převratnou informaci. „Asi za sto metrů dál uvidíte vlevo sráz a pod ním potok. Hraje si u něj medvědice s medvídětem.“ Srdce se mi sevře. Je to tady. Přidávám do kroku, až mi pytle na nohou šustí. „Nemělo by to být už někde tady?“ pátrám očima skrze křoví ve srázu nad řekou. „Tiše! Tamhle je!“ sykne na mě Roman. A opravdu, ze vzdálenosti asi třiceti metrů pozorujeme medvědici u řeky pod námi. Drbe se za uchem, válí se ve sněhu na zádech, černý kožich se jí leskne ve slunečních paprscích. Zpozoruje nás, zavětří, ale jinak si nás nevšímá. „Počkej, jsme si jistí, že to není velké medvídě?“ znejistí Roman, když se za námi ozve šramot. Nejsme. Potkat teď medvědici a ocitnout se mezi ní a jejím mládětem, tak je s námi ámen. Pepřové spreje stiskneme ještě pevněji, ale černý čumák se odnikud naštěstí nevynoří. Přesto se raději klidíme. Adrenalin střídá pocit radosti a štěstí. Viděli jsme medvěda v divoké přírodě!

Ten černý flek uprostřed je medvědice, která se chladí na sněhu.

ZE ZIMY DO JARA

Obracíme kurz a z jihu míříme na sever. Cestou nemůžeme uvěřit vlastním očím. Okolní příroda, která byla před pár dny ještě v zimním, šedivém hábitu, je teď v rozpuku. Stromy se bleskově obalily zeleným listím, tráva jako by rostla před očima, ptáci zpívají jak šílení. Odkudsi se objevili motýli. Příroda má evidentně naspěch. Teď, v druhé polovině května, na Aljašce začíná teprve jaro. Léto potrvá jen červen a červenec a v srpnu už přichází podzim. Zbytek roku zahalí mrazivá zima.

Spontánně se rozhodneme, že ještě jednou přespíme u tůňky. Je to sice zajížďka, ale neodoláme. Stojí to za to. Tůňka je stejně krásná, i podruhé klidná a magická. Naposledy si ji fotíme očima i objektivem a svatosvatě si slíbíme, že nikdy nikomu neřekneme, kde je. A jednou se sem určitě zase vrátíme.

Dobrým parťákem na cestách byl kromě mého Romana i voděodolný, nezničitelný zápisník Rite in the Rain. Unesl moje záznamy rozjitřených pocitů z okolní nádhery i méně veselé údaje o průběžných výdajích.

DENALI

Viděli jsme tolik krásných míst a to údajně hlavní nás teprve čeká, pomyslím si na cestě do Národního parku Denali. Cestou navštěvujeme Wildfife Conservation Center, kde se starají o opuštěná nebo zraněná zvířata. Zblízka vidíme prakticky všechny druhy, které se na Aljašce vyskytují. Mimo jiné losy, soby, bizony, pižmoně, rysa, vlky a samozřejmě medvědy. Největším zážitkem je být metr od grizzlyho, se kterým nás odděluje jen tenký plot. Rázem přehodnocuji původní představu, jak by bylo skvělé ho potkat v divoké přírodě. Zatím.

Po čtyřech hodinách se dokodrcáme naší obytnou krabicí, co vypadá jako lednice na kolech, až do národního parku. Krátce se potkáváme s Janou, která zde přes sezónu pracuje v hotelovém komplexu, a smějeme se, že jsem po našem rozhovoru do časopisu svoje rozhodnutí dodržela a fakt jsem tady. A záhy zjišťujeme, že zase máme štěstí. Dnes je poslední den, kdy můžeme sami dojet až na 34. míli, od zítra park zahajuje sezónu a cesta bude přístupná jen drahým turistickým autobusem. V národním parku sice jsou turistické trasy, ale je tak rozlehlý, že nejlepší způsob je si ho projet po jeho jediné silnici tam a zpátky. Výhledy z klikaté cesty jsou neuvěřitelné. Nekonečné hřebeny hor se lesknou na slunci tak, jako by byly právě natřené glazurou. Zástupy stromů na zasněžených pláních stojí ve vojenském pozoru a tiše hlídají nedotčenou přírodu. Nejvyšší hora Severní Ameriky Denali (dříve Mt. McKinley) se svými 6 190 m. n. m. se nad mohutným pohořím tyčí s nesrovnatelnou převahou.

U silnice nás překvapí los. Pár jsme jich sice už zahlédli, ale tento fešák se pase přímo u krajnice. Vzpomínáme si, jak nám Miloš říkal, že losi jsou strašně hákliví na svůj osobní prostor a nemáme se k nim moc přibližovat. Potíž je v tom, že jsou to velmi tvrdohlavá a prý i dost natvrdlá zvířata a na cestě mohou stát bez hnutí i několik hodin. Tento naštěstí po chvíli odchází do lesa a my můžeme jet dál. Pár losů ještě potkáme, ale mě samozřejmě nejvíc zajímají medvědi. Potkáme konečně grizzlyho?

„Zastav!“ zapištím nepříčetně. Asi dvacet metrů od silnice leží něco, co vypadá jako béžový chlupatý hřbet. Bezmyšlenkovitě vystřelím z auta a jdu se podívat blíž, jestli to je vážně spící grizzly nebo jen trs trávy. Než Roman zalapá po dechu, jestli jsem jako pitomá nebo co, tak už stojím u krajnice a koukám na tu bakulu. „Okamžitě se vrať!“ volá na mě. Nevnímám. Vedle mě zastavuje auto s jinými turisty. „Měla byste se ihned vrátit. Jestli to je fakt medvěd a vzbudí se, tak je po vás. Dokáže být velmi rychlý,“ varují mě se značným znepokojením v hlase.  Neochotně se vracím ke karavanu. Od Romana schytávám čouda, že jsem se asi úplně zbláznila. Až teď mi dochází, že má pravdu. Zbytečně jsem riskovala. Moje posedlost medvědy překročila hranice bezpečnosti. A nic na tom nemění fakt, že cestou zpátky dalekohledem zjišťujeme, že to byl vážně jenom trs trávy.

Trs trávy, který vypadal jako spící grizzly.

EKLUTNA

Putování karavanem zakončujeme u jezera Eklutna, oblíbeným místem ke kempování Alaskanů. Jednotlivé spoty tu jsou rozseté po lese, takže každý má své soukromí, ale parcelu je třeba si dopředu zamluvit. To se dozvídáme však až u hlavní brány, takže první noc parkujeme na hanbě před ní, ale druhou se nám už podaří zabrat jediné uvolněné místo. Máme velké plány. Půjčit si lodičku, možná i kolo, jít běhat, obejít jezero…Nakonec celé odpoledne prospíme a vzmůžeme se na jednu krátkou procházku proloženou lehkým sprintem, když u cesty vyplašíme losa. Nejlepší zážitky se očividně objevují zcela nečekaně. Třeba jako cedule, že si můžeme za dvacet dolarů koupit polínka na oheň. Smějeme se tomu jako blázni. Jen Američani jsou schopni nejen prodávat, ale dokonce si i kupovat dřevo v lese. Rebelsky si jej nasbíráme sami a máme nejhezčí táborák ze všech.

CHATA V TUNDŘE

Co krok, to boj. Na zádech máme každý aspoň dvacet kilo a v rukou barely vody. Holínka se s každým krokem zaboří až po okraj do bažiny a zadaří-li se nohu vytáhnout ven, ozve se hlasité mlasknutí. Párkrát mi z holínky noha vyklouzne a bosou nohou šlápnu do mokrého. „Jsou to asi tři kilometry, ale půjdeme je tak hodinu a půl,“ připravuje nás Miloš. Na závěr našeho aljašského dobrodružství se s ním vydáváme na dva dny na jeho chatu u jezera hluboko v tundře, kam nevede žádná cesta. Země je pokrytá mechem nacucaným vodou z roztátého sněhu a bažinami. Suché místo zde neexistuje. S těžkým oddychováním a propocenými zády konečně uvidíme chaloupku. Pevná stavba se zdá být v tomto prostředí neuvěřitelná. Miloš ji vybudoval sám a kvůli mokrému podloží ji postavil na kůlech zavrtaných hluboko až do permafrostu. Materiál sem mohl vozit jen přes zimu na sněžném skútru. My mu alespoň pomůžeme chatu natřít a vlastně i zkolaudovat pracně donesenými plechovkami piva.

Těžko dostupná tundra daleko od civilizace se jeví jako skvělá příležitost otestovat náš nový dron. Jen co s ním Roman však vzletí, tak z dronu něco vypadne, ostře zahne doleva a…to je naposledy, co ho vidíme. Hledat ho v neprostupném lese je marné. Protože jsme ale v Americe, kde má zákazník vždycky pravdu, tak po návratu do města vracíme drona bez drona, dostáváme zpět celou částku a omluvu navrch. A kdo ví. Třeba dron dodneška létá po Aljašce a objevuje její nekonečnou krásu.

Létala bych taky. Klidně bych si to dala celé znovu. Aljaška byl odvážný sen, který se mi splnil. Zdá se to tak neskutečné, až se bojím, jestli je to pravda. Stále se tam v myšlenkách vracím, stále nemůžu uvěřit, že jsem tam byla. Zažila čtvero ročních období za dva týdny. Potkala spoustu zvířat. Ocitla se mezi ohromnými horami, nesčetnými jezery, nekonečnými lesy. Uprostřed nespoutané, nádherné divočiny. Kde se duše vznáší a srdce se plní láskou. Alaskou.