FINSKO: MRAZIVĚ NÁDHERNÉ LAPONSKO

 „Podívej, když mi bude zima, tak si dám tohle a na to tohle,“ ukazuju pyšně Romanovu kamarádovi Patrikovi sbalený batůžek, když na konci února krátce navštěvuje Prahu. O pár dní později ho máme navštívit my v mrazivém Laponsku na severu Finska. „No, jestli Ti můžu poradit…tak tohle nech doma. A tohle taky. Tam Ti to bude k ničemu.“ – „Ale to je moje nejteplejší bunda!“ – „Věř mi.“

Odjíždět do -20 stupňů Celsia jen s malým příručním zavazadlem bez pořádně teplého oblečení s nejasnou vidinou, že „on nám tam Patrik něco půjčí“, byl zvláštní pocit. Za týden poznávání nádherného Laponska jsme však překvapivě ani nezmrzli, ani se nepropadli do ledu a ani se nezabili, ačkoliv pár pokusů proběhlo. A díky našemu skvělému průvodci jsme zažili snad všechno, co Laponsko nabízí.

Zmrzlé vodopády

Po krátké návštěvě ošklivých Helsinek přelétáme do městečka Rovaniemi, které leží na samé hranici polárního kruhu. Patrik nám z turistické agentury, kde pracuje, půjčuje veliké zateplené kombinézy, boty, tlusté, vlněné ponožky a rukavice. Sláva, nezmrzneme! Když se na druhý den vydáváme na výlet, sice vedle normálně oblečeného Patrika vypadáme jako jeho dva automechanici, ale aspoň nám je teplo.

Krajina je nádherná. Všude les a sníh. Hodně sněhu. V přírodní rezervaci Korouoma procházíme okružní trasu kolem několika zamrzlých vodopádů.  Pěšiny jsou někdy tak kluzké, že je raději sjíždíme po zadku. Nouzové řešení se ukáže jako ohromná zábava. K pár vodopádům se dokonce i vyškrábeme a žasneme nad jejich obrovitostí a krásou. Každý má trochu jinou barvu podle typu obsaženého minerálu. Jeden se na slunci leskne do růžova, jiný do tyrkysové, další je zelenkavý. Ledové království. Výlet zakončujeme u veřejného ohniště, kde si na grilu připravíme lososa. Nejlepšího, jakého jsem kdy jedla.

Polární záře

Máme ohromné štěstí. Na konci sezóny už pravděpodobnost vidět polární záři bývá velmi malá. Ale teď je půlnoc, my stojíme uprostřed zamrzlého jezera a žasneme. Žasneme nad tím, co se před námi odehrává. Zelená záře tančí po noční obloze. Mění se, rozpojuje, spojuje, tvoří spirály. Sluneční vítr plný protonů a elektronů reaguje s magnetickým polem naší Země. Jsme svědky vesmírné světelné show, na kterou se neprodávají lístky. V tu chvíli zapomínáme na únavu z celého dne i na to, jak jsme na ledovce dostali hodiny a rozstřelili půjčené auto. Desítky minut mlčky zíráme na oblohu a pak, jako kdyby to byl jen sen, se záře zcela rozplyne. Zbyde po ní jen černá obloha, pár hvězd a naše dojaté oči.

Sněžné skútry

Po smyku auta zkoušíme hned druhý pokus, jak se zabít. Na celý den vyrážíme na sněžné skútry. Bojím se od první vteřiny. Tahle vrčící příšera dokáže jet víc než sto kilometrů za hodinu a moje drahá, testosteronová polovička to samozřejmě ověřuje se mnou za zády. Alespoň že přes ten hukot není slyšet můj křik. Jakmile si však prohodíme role a jsem to já, kdo drží řídítka a přidává plyn, tak je to vlastně docela zábava. Projíždíme lesními pěšinami, nekonečnou, zasněženou krajinou, přejíždíme zamrzlá jezera. Podíváme se na místa, na která bychom se jinak nedostali. Když si už už myslím, že strach byl vlastně zbytečný, tak se to stane. Sjíždíme z menšího srázu, mačkám brzdu, ale skútr se nečekaně rozjede plnou rychlostí. Řítíme se mezi dva stromy a jen pánbůh ví, jak jsem se mezi ně dokázala trefit. Další strom však nemáme šanci minout. Padám do sněhu. Roman leží vedle mě. „Seš celej?!“ – „Jo a ty?“ Skútr je kousek od nás čelně zapíchnutý o strom. Nechápu. Co se stalo? „Držela jsi brzdu i plyn zároveň. Tak jsem Tě strhl do sněhu těsně před nárazem.“ Děkuji, lásko.

Vděk mi však nevydrží moc dlouho. V závěru dne, když už odmítám řídit a jen se modlím, ať už jsme zpátky, si Roman chce mašinu naposledy užít a na jezeře to rozpálí na dobré kilo. V životě jsem se tak nebála. Křičím. Buším do něj koleny, ať zpomalí. Nic. Přemýšlím, že seskočím. Když motor konečně utichne, jsem vyřízená. Už toho bylo moc. „Já myslel, že to znamená, ať přidám!“ vtipkuje drahý. To mě zlomí. Pláč nejde zastavit. Mrzne mi na tvářích. Naštěstí jsme ale ve Finsku a kde jinde rozpustit všechno špatné než v sauně?

Psí spřežení a Santa Claus

Před cestou do Finska jsem měla vlastně jen jedno přání, neboť v polární záři jsem si netroufla doufat. Chtěla jsem se projet psím spřežením. Když ale po pár dnech průzkumu zjišťujeme, kolik taková legrace stojí, tak se svého eskymáckého snu pomalu vzdávám. Vydáváme se tak alespoň do Santa Claus Village, vesnice, o které naopak sní děti po celém světě. Realita pro ně musí být skličující. Santa Claus je schovaný v jakémsi ateliéru, před kterým se stojí dlouhé fronty. Fotku odmítám s tím, že nebudu platit nekřesťanské peníze za to, abych si sedla na klín nějakému otrávenému dědovi. Šancí na zbankrotování mají rodiny s dětmi nicméně po celé vesnici. V nevelkém areálu jsme napočítali přes patnáct obchodů se suvenýry a hračkami, nemluvě o restauracích, kavárnách apod.  

A přece jen jsme sem nejeli zbytečně! Narážíme na ceduli, která hlásí, že se vysněným psím spřežením můžeme projet za třetinu ceny, než je obvyklé. Neváháme. Při čekání na naši jízdu sice zjišťujeme, že se můžeme jen povozit, nikoliv spřežení řídit, což po našich zkušenostech je vlastně dobrá zpráva. Roman se nejdříve cuká, že chtěl řídit a nepojede, ale když pak s naším osobním kočím projíždíme zasněženou krajinou jako car a carevna, před nám uhání dvanáct houževnatých chlupáčů a jeden se za běhu dokonce vykadí, uznává, že to byla romantika jako blázen.

Floating

Asi nejzvláštnější zážitek z celého výletu. Jednoho večera nás Patrik s tajuplným výrazem nakládá do auta s tím, ať se zkrátka necháme překvapit. Za hluboké tmy přijíždíme někam doprostřed lesa k dřevěné chalupě a já si začínám klást otázku, proč by nás chtěl jen zabít? Očividně to dřív nebo později zvládnem sami. „Sundejte si boty, dejte si na hlavu kuklu a tohle si oblečte,“ podává nám tlusté, záchranné neopreny. Poslušně se do nich začneme soukat. Jakmile vypadáme jako ufouni, zavede nás ven k jezeru, kde je v ledu vysekaný takový malý bazének. „Takhle vlezete do vody a položíte se na hladinu. Moc se nepřetáčejte, aby vám voda nenatekla u krku do neoprenu,“ varuje nás. Trochu neohrabaně plníme pokyny a po chvíli už splýváme na vodě. Dvacet minut zíráme do tmy kolem sebe, ze které na nás pomalu padají sněhové vločky. Bez požití jakýchkoliv drog mám pocit, že létám vesmírem.

Ice fishing

Poslední den našeho zimního Survivora máme v plánu si vysekat díru do ledu a pokusit se ulovit rybu. No, ještě že na jejím chycení opravdu nevisí naše přežití. Pomocí vrtáku se nám sice podaří udělat do půlmetrového ledu otvor, ale ryby se nám na sobích kožešinách vysedět nepoštěstí. V batohu máme však schovaný plán B, který stačí jen rozbalit a hodit na oheň na břehu. Kupovaná ryba sice určitě nechutná tak dobře jako ulovená, ale třeba se nám to podaří příště.

Ačkoliv raději běhám po pláži v bikinách, nádherné Laponsko mě přesvědčilo, že i zimní radovánky mají něco do sebe, a to i bez sjezdovek a après-ski. Stačí mít šest vrstev a dobré parťáky kolem sebe.