JORDÁNSKO: Poklady v poušti

Šutry. Poušť. Šutry. Poušť. První dojem z Jordánska nebyl zrovna rozmanitý. Ono se není ani čemu divit, když jsme si o něm předem nic nezjišťovali a ve stylu „co nevím, toho se nebojím“ tvrdošíjně odmítali číst zprávy o nedalekém izraelsko-palestinském konfliktu. Šanci vycestovat v temných dobách korony jsme chtěli proměnit stůj co stůj. Rakety k nám naštěstí nedoletěly a my si mohli Jordánsko užít… a poslední dny i přežít (o tom později). 

Kamenitá, vyprahlá země Blízkého východu mi však i po týdnu jejího poznávání připadala nedostižně vzdálená. Cizí. Těžko pochopitelná. A to i přesto, že má několik dechberoucích míst, které by určitě byly na mém bucket listu, kdybych nějaký měla. Cesta bez plánu se mi i tehdy vyplatila. Tedy nám. Velkou zásluhu na tom má totiž můj parťák do světa a myslím, že i do života. Jinak by mě přece už dávno prodal za velblouda. 

Ammán 

„You go here, after here!“ přikazuje nám po příletu do hlavního města hotelový recepční Baba s prstem zabořeným do nečitelné mapy. Nepřipouští argumenty. „Ok,“ odpovídáme poslušně. Tušíme, že v metropoli, kde žije skoro polovina obyvatel celého Jordánska, stejně nic lepšího nenajdeme. Podle pokynů se jdeme navečeřet do restaurace Hashem a jsem nadšená. Za pár korun se nám stůl prostřený tenkým igelitem prohýbá pod miskami humusu, falafelu, zeleniny, pita chlebu… mňam! „Tohle bych mohla jíst pořád,“ rozplývám se netušíc, že jsem nás tím proklela a humus budeme od té chvíle jíst k snídani, k obědu i k večeři. Následující ráno se vyškrábeme na Citadelu ke zborcenému chrámu, odkud máme chudobu města jako na dlani, navštívíme Římské divadlo i vyhlášenou pekárnu, kde nám na tácek naloží instantní cukrovku v podobě několika desítek gramů baklavy. Jednou umřeme tlustý, ale šťastný. 

Citadela v Ammánu

Roman v Roman Theatre v Ammánu

Místní nakupují baklavu ve velkém. Mají výhodu, že následky mohou dobře skrývat.

Mrtvé moře 

Hromadná doprava v Jordánsku neexistuje, jak se brzy dozvídáme. Půjčení auta naštěstí nevychází draze a pranic nevadí, že ani jeden nemáme mezinárodní řidičák a Roman ten svůj nemá s sebou dokonce vůbec. Všechny policejní kontroly projedeme podle stejného scénáře: Roman policistu pozdraví zkomolenou arabštinou, já se vykloním a usměju, policista přivolá kolegy, všichni si mě přijdou prohlédnout, usmějí se a nechají nás projet se slovy: „Welcome to Jordan!“ Pozornost, kterou jako žena dostávám na ulici, ačkoliv chodím zahalená od krku až po kotníky, bych ráda oželela. Při policejních kontrolách se však hodí. Dorazíme do krásného hotelu u Mrtvého moře, kde je víc personálu jak hostů, a spěcháme do vody. Je to legrace. Patláme se údajně léčivým bahnem a v extrémně slané vodě se vznášíme jako bojky. „Jau. Sakra. Au!“ začneme oba sykat bolestí. Pálí to. Tam, kde nechcete, aby to pálilo. Kluky i holky. Prcháme z vody pod sprchu a... večer si čteme. 

Bahnem jsem omládla o několik set let a vrátila se do svého minulého života Amazonky.

Osolený břeh Mrtvého moře vypadá jako okraj skleničky s Margaritou.

Horké prameny 

Za kuckání našeho jednomotorového Peugeota vyjedeme strmými serpentinami na vrcholek jedné z mnoha okolních hor. Tato je ale zvláštní tím, že z ní tryskají horké termální prameny. Horké tak, že v nich neudržíte ani ruku. V zimě mají 40 °C, v létě přes 60 °C. Teď je léto. A koukáme, jak místní caparti ve vařící vodě vesele dovádějí, zatímco jejich tatínci spokojeně sedí pod vodopádem a nechávají si masírovat záda proudem vody. „To jsou blázni!“ kroutím hlavou nechápavě. A nejen z toho důvodu. Nikde nevidím žádné ženy. Pánové ale mojí přítomností v bikinách nevypadají nijak uraženi, naopak – smějí se a stále dokola opakují „Welcome to Jordan!“. 

Malé děti dovádějí ve vařicí vodě, jako kdyby to bylo brouzdaliště v aquaparku.

Až po nějaké době zjišťujeme, že ženský vodopád je jinde. Muži do něj nesmějí. Roman mě pobízí, ať ho jdu vyzkoušet, třeba tam bude voda chladnější. Rozpačitě zacházím za bílou zeď, za níž jsou slyšet ženské hlasy a smích. Najednou nastane ticho. Všechny ženy, které sedí naňahňané v malé kašně pod ubohým potůčkem, se na mě otočí. Děti si přestanou hrát. Zbaběle se rychle klidím zpátky. 

Na doporučení jednoho z místních návštěvníků, který překvapivě umí česky a žije v Praze na Andělu (wtf), se vracíme k menšímu vodopádu, kde jsme sami. Přece odsud neodjedeme, aniž bychom do vody nestrčili ani prst! „Přijmi bolest, zhluboka dýchej...“ snažím se vzpomenout na všechny zenové poučky, když se centimetr po centimetru nořím do vody. Kůže pálí jako čert. Krev v žilách se přibližuje bodu varu. Mozek mi brzo začne pukat jako popkorn. Ale za pár minut jsem tam. Až po krk! Roman na mě nechápavě kouká a já si užívám pocit hrdosti z překonání sebe sama. Do chvíle, než do vody bez jakýchkoliv cavyků vstoupí nějaký Jordánec, bez mrknutí oka se ponoří, chvilku si ve vroucí vodě poplave a evidentně příjemně osvěžen zase jakoby nic vyleze. Jak to ti lidi dělají?!

Dala jsem to. Ještě chvíli a uvařila bych se zaživa.

Petra 

Jedním slovem nádhera. Skalní město Petra je jedním ze sedmi divů světa a troufám si říct, že oprávněně. Paláce vytesané do skály jsou impozantní a na prostranstvích, kde bývají velké turistické skupiny s průvodci a paraplíčky, jsme téměř sami. Nadšení jsou i místní prodejci - spolu s námi vidí po dlouhých měsících bez turismu i možné zisky. Své obchodní příležitosti rozhodně nechtějí promarnit a slétají se na nás ve velkých hejnech. V Petře strávíme asi pět hodin na přímém slunci, zdoláme 800 schodů tam a zpátky a celkově nachodíme skoro deset kilometrů. Doporučuji nedělat stejnou chybu. Zpětně by bylo lepší vyrazit velmi, velmi brzy ráno, nebo se nechat popovézt na konec trasy a ujít ji jen jednou cestou zpět. Ušetřili bychom si tím mnoho trápení. 

Kolem 800 schodů na přímém slunci k hlavnímu chrámu nám dalo poměrně zabrat.

Ta námaha za to ale stála. Úžeh už ne.

Aqaba 

Nejtěžší část výletu začíná po příjezdu na jih do přístavního města Aqaby. Romanovi je zle a jenom leží a naříká. Googlím příznaky úpalu a úžehu a odborně mu diagnostikuji pro jistotu oboje. Celý další den koukáme na filmy, až to nevydržím a zavelím, že prášek mu už musel zabrat a jde se na pláž. Roman se odevzdaně zvedá. Na pláži je to ale tragédie. Ženy sedí zahalené ve stínu, nebo si s dětmi hrají na břehu v burkinách. Je 40 stupňů, ale žádná z nich není ve vodě. Svléct se tu přede všemi do plavek se mi nechce, touha po zchlazení je ale větší a nechávám na sobě alespoň tričko. Podle zkoumavých desítek párů očí, upřených celou dobu na mě, soudím, že to nebyl dobrý nápad. 

Ženy v burkinách na břehu, muži s dětmi ve vodě.

Když se pak později večer jdu sama projít po plážové promenádě, dopálím se úplně. Ačkoliv mám na sobě dlouhé, volné šaty v černé barvě s dlouhými rukávy, připadám si jako nahá. Muži mě už z dálky zrakem pronásledují, ženy si mě opovržlivě prohlíží, děti na mě zůstávají koukat s otevřenou pusou. Necítím v tom lichotivý obdiv či zájem, naopak spíš zděšení a nesouhlas. Nevím proč, za co, kvůli čemu. 

Začíná to být otravné... Kolemjdoucí vytřeštěně zírají, když mě vidí řídit auto, s Romanem si na veřejnosti nemůžeme dát ani malou pusu, v ohromném vedru musím být stále v dlouhém oblečení, a i přesto se většinu času se cítím méněcenně a nepatřičně...  Snažím se místní kulturu pochopit, respektovat, neurážet. Ale něco dělám evidentně špatně.

Alláh mě za moje nevědomé hříchy nicméně záhy trestá. Ještě ten večer se mi dělá špatně a ráno se probouzím slabá jako moucha. Už máme ale dohodnuté potápění k vrakům tanku, letadla a lodi, což mě přiměje se zvednout z postele, navléct se do neoprenu a na záda si dát kyslíkovou lahev. 

Ani jeden z vraků nepochází z nějakého válečného konfliktu, ale Jordánci je sem "narafičili" pro turisty.

Zážitek pod vodou je skvělý, ačkoliv mě chvílemi mrzí, že si podvodní radovánky neužívám svobodně na jeden nádech…  Moje tělo se ale místo do vody touží zanořit do postele. Odpoledne mi vyletí teplota strmě vzhůru a celá hořím. V noci ležím v koupelně a jsem na pokraji sil. Roman mi naštěstí ráno sežene nějaký supersilný americký ibagin a za pár hodin jsem schopná se sbalit a odjet z téhle díry. 

Na cestě z Aqaby. Konečně.

.

.

Nechci vyznít, že se mi v Jordánsku nelíbilo. Je to bezesporu velmi zajímavá země s mnoha poklady hluboce ukrytými v poušti a jsem šťastná, že jsem mohla alespoň některé z nich objevit. Za ten největší však považuji to, že mám vedle sebe člověka, který tenhle svět objevuje se mnou.