O Nikaragui jsem slyšela, že je nebezpečná, nestabilní, chudá, to znamená i levná, a plná zlých lidí. Celkově je prý lepší se jí raději vyhnout.
Ti, kteří se rozhodli pro opak a Nikaraguu navštívili, s výše zmíněnými charakteristikami souhlasí. Navíc tady skoro všechny okradli. Přesto mi ji doporučovali jako jednu z nejlepších zemí Latinské Ameriky. Nebude tak překvapením, že mi zvědavost nedala...
A tak #adelaodjela do Nikaraguy..
Jaká byla?
Krásná, levná, smutná, chudá, divoká, plná hodných a, jako každá jiná země, i těch zlých lidí. Bohužel někdy nebylo zcela snadné rozpoznat, kdo kope za jaké družstvo. Možná právě v tom byla nebezpečná.
Cestovala jsem svým typicky šnečím tempem. Nerada spěchám. Nerada si odškrtávám navštívená místa. Raději zůstanu déle na jednom, skamarádím se s místními, a mám tak možnost nahlédnout i pod slupku. Pod tou drsnou se občas skrývá sladké překvapení, pod tou nablýskanou to naopak často hnije.
Během tří týdnů jsem stihla “oloupat” tato místa:
San Juan del Sur
Městečko na pacifickém pobřeží mělo být první zastávkou po celodenní cestě z Kostariky. K hranicím však autobus přijel pozdě večer, tedy přesně v ten čas, kdy se překračovat rozhodně nedoporučují. Zvlášť samotným blonďatým holkám, co voní po dolarech. Čert vem moje vyšisovaný vlasy téměř do běla, větší starost mi dělalo, že odsud už takhle pozdě nejede žádná doprava. A představa strávit noc v hale, kde se přes puch nedá dýchat, s lidmi, kteří se zoufale snaží dostat přes hranice bez potřebných dokumentů, křičí na sebe a na mě koukají při nejmenším nepřátelsky, mě upřímně děsila. Měla jsem ohromné štěstí. Do auta mě naložil klučina, na kterého čekal jeho brácha policajt, a odvezli mě alespoň do nejbližšího, špinavého města Rivas.
Přijet druhý den k moři do malého městečka San Juan del Sur bylo pro mě vysvobozením.
Z kopce nad pláží mi na pozdrav kynula velká socha Ježíše. “Takovou podobnou mají v Brazílii,” poučovali mě místní, “ale my máme hezčí”. Na moři se do rytmu hudby z plážového baru houpaly zakotvené lodičky.
Všude panoval zvláštní klid. Mnoho restaurací a barů bylo zavřených, ty otevřené zely prázdnotou. “Máte svátek?” ptala jsem se místních. Smutně se na mě podívali. Svátek nemají. Jen je to rok, co zemi zachvátila silná krize a z lidí udělala téměř žebráky. “Nikaragua byla dřív rájem pro turisty. Byla to bezpečná země, dařilo se nám dobře. Minulý rok ale přišla krize, vypukly nepokoje a turisté se sem začali bát jezdit. Lidé museli zavřít svá podnikání, prodat majetek i auta,” vysvětluje mi domácí hostelu.
Platím 5 dolarů za noc a jsem v něm sama. Minulý rok byly ceny dvojnásobné a bylo plno. Vlastně v celém městečku jsem skoro jediná cizinka. Budím dost pozornosti, víc než mi je příjemné. Denně odpovídám desetkrát na to, odkud jsem, a jak je dobře, že jsem přijela. Jsem pro místní nadějí, že se turismus opět pomalu vrací.
V Alex’s Surf School si půjčuju prkno a nechávám se odvézt na pláž Remanzo. Henry, brácha majitele půjčovny, mi pomáhá ve vodě. “Když jsem viděl, jak se tam plácáš...” Strávím den plný smíchu, slunce, slané vody plicích a několika sjetých vln. Poznávám Gucciho, chlapa s tetováním až v obličeji a s horním patrem plným zlatých zubů. Tátu má z USA, mámu z Nikaraguy. Trochu mi nahání strach. “Are you fucking FBI?!” oboří se na mě, když se ho zeptám, co dřív dělal za práci, než začal žít na pláži ve stanu a učit lidi surfovat. “Pracoval jsem pro mafii,” vyleze z něj konečně. Jo, to dává smysl. Nakonec se z něho vyklube těžký romantik. Ať prý zůstanu, že si spolu uděláme v noci táborák na pláži. Zlatý úsměv mizí, když s díky odmítám...
Isla Ometepe
Přímo uprostřed jezera Ometepe leží stejnojmenný ostrov s úrodnou půdou, prostými zemědělci a dvěma impozatními vulkány Concepción a Maderas. Vylézt se dá na oba. Já se rozhodla pro údajně jednodušší Maderas. I tak jsem se pět kilometrů nahoru drápala hustou džunglí pět hodin.
Na vrcholu překvapivě nebyl nejsilnějším zážitkem výhled, ale setkání s komunitou z vesnice San Pedro. Psala jsem o tom TADY.
První noc se ubytovávám v eko hostelu Zopilote, který je součástí premakulturní farmy. Obří pavouci v bambusové chýši i kompostovaný záchod mi nevadí. Hippie lidi, co se nikdy a nikde neholí, jsou cítit éterickými oleji, mluví pomalu o sdílené energii, navzájem si říkají “bratře” a “sestro” a večer si dají houby či LSD, mi už trochu vadí. Jako já se taky už tři měsíce nenamalovala, ale co je moc, to je moc.
Abych jim nekazila “mír a lásku”, raději se druhý den přesouvám k místní rodině, která nabízí soukromý pokoj hned vedle chlívku se selátkem. Když mě ráno nebudí chrochtáním, udělá to za něj kohout zakokrháním. Odpoledne koukám na turnaj ve fotbale na pláži a den zakončuji v koruně stromu, odkud pozoruji, jak slunce zapadá za doutnající sopku. Do postele mě vyprovází věrné hejno bzučících komárů.
San Juan del Sur - po druhé
“Poslední bus do Granady odjel před hodinou,” hlásí mi taxikáři, kteří se kolem mě slétávají jako vosy na med. Jejich velkorysé nabídky, jak mě okrást snadno a rychle, nevrle odmítám. Co teď? Následující dva dny se slaví vrchol velikonočního týdne a nepojede vůbec nic. Na autobusovém nádraží ve městě Rivas (přesně v tom, ve kterém jsem skončila první den v Nikaragui) je nastartovaný poslední autobus. Na předním skle má napsáno San Juan del Sur. Tam už jsem přece byla. Cítím se jak v časové smyčce. Rychle do něj naskakuji. Dávám přednost strávit dva dny na pláži než ve špinavém městě.
Z nacpaného autobusu vystupuji jako poslední. Ze šprušlí nad hlavou si sundávám krosnu a... kde mám ukulele? Alvarézi? Kde jsi? “Sí sí, před chvílí s jedním černým obalem vystoupil asi dvanáctiletý kluk,” říkají mi pantátové venku před autobusem. Zoufale se rozhlížím. Městečko se změnilo k nepoznání. Prázdné ulice se zaplnily lidmi, kteří sem přijeli oslavit Velikonoce. Najít v nich mladého zlodějíčka bude jako hledat jehlu v kupce sena. Do noci chodím po ulicích a hledám svého Alvaréze. Když mi jeden známý, kterého jsem jako spoustu dalších lidí poprosila o pomoc, později posílá dvě fotky, moje naděje umírá. “Nevěděl jsem, jestli je tvoje,” omlouvá se mi do mých vytřeštěných očí. Na fotkách je chlap, co má na zádech černý obal mého Alvaréze. Ukulele pravděpodobně od zloděje koupil spolu s mnou bluetooth klávesnicí, powerbankami, kabely a držáky na GoPro. Doufám, že za dobrou cenu.
Jeden den jsem z toho dost špatná, druhý den se donutím to hodit za hlavu. Smutnění mi k ničemu není. Přepínám se opět do pozitivní moodu a Velikonoce strávím s klukama z Alex’s Surf School. Pomáhám jim za barem, který postavili během pouhého týdne, co jsem byla pryč, a zase jedu surfovat. Vlny jako by mě chtěly utěšit a nechávají mě se na nich krásně povozit.
Granada
Druhý pokus dostat se do koloniálního města Granada proběhl úspěšně. Přivítaly mě nízké barevné baráčky, veliká katedrála, rušný centrální park, spřežení vyhublých koní... Pěkné, pro mnohé cestovatele jistě zajímavé. Pro mě už trochu ohrané. Takhle vypadá skoro jakékoliv koloniální město v Latinské Americe. Conquistadoři, kteří si zemi dříve podmanili, přeměnili a pojmenovali podle španělského vzoru, příliš kreativní nebyli.
Nejvíce času stejně trávím v restauraci Tostometro, kde kouzelná paní Guadalupe dělá veganské burgery.
Housku nahrazují smažené banánové placky a uvnitř je nálož výborné zeleniny. Vše zasypané čerstvou petrželkou a pokapané dresinkem z olivového oleje a limetky. Společně s typickou limonádou z jakési trávy, zázvoru a skořice to stálo 100 córdobas, tedy asi 69 korun.
Přecpaná se vydávám alespoň na projížďku lodí po malých vulkanických ostrůvcích zvaných Las Isletas. Z celých 365 proplouváme jen kolem pár desítek, které vlastní politici, celebrity, obchodníci či majitelé velkých firem. Některé ostrovy jsou stále na prodej. Ceny začínají kolem milionu korun. To by šlo ne?
León
Do města León jezdí většina turistů s jediným cílem. Sjet si po zadku aktivní vulkán. Takzvaný volcano boarding je nesmírně oblíbenou atrakcí. Nakonec jsem se rozhodla, že si 30 dolarů za jedno svezení ušetřím a až budu na pláži, raději si za ně půjčím na pár dní surfové prkno.
V Leónu jsem si tak naordinovala alespoň trochu kultury. Dozvídám se, že je historickým rivalem konzervativní Granady a baštou sandinistů. O sandinistickém hnutí, občanské válce a revoluci se nechávám poučit v Museo de la Revolución. Polykám všetečné otázky. Od mého průvodce, zapáleného sandinisty, objektivní výklad stejně nemůžu čekat.
Rozjitřenou mysl krvavou válkou uklidňuji v nádnerné galerii výtvarného umění. Při vstupu mě paní galeristka rychle láká na Picassa, jako by se snad bála, že jí jako jediný návštěvník toho dne zase uteču. Nevěřícně na mě kouká, když ji poprosím, ať mi radši ukáže nějaké nikaragujské umělce. Expozice je nádherná a je mi dopřáno výjimečné péče. Jeden člen ochranky chodí přede mnou a rozsvicuje mi jednotlivé místnosti, druhý chodí za mnou a zase je zhasíhá.
Po návštěvě obrovské katedrály zapsané v UNESCO se cítím duševně zcela nasycena. Jen tělo si žádná svůj přísun. Jako na zavolanou narážím na lokální restauraci a královsky večeřím za 32 korun.
Las Peñitas
Máloco si plánuju. Většinou někam jedu, aniž bych věděla, co tam budu dělat nebo kde snad budu spát. Do vesnice Las Peñitas jsem ale mířila s výjimečně jasným plánem. Posledních 6 dní v Nikaragui chci surfovat a chytat bronz na pláži.
První den je jak vystřižený z Instagramu. Z pyžama si rovnou zavazuju tenisky a dávám #morningrun. Jen co přiběhnu, už si na nohu připínám leash a jdu chytat vlny. Rozuměj, #surfing. A než si dám #organic mango k snídani, protáhnu se v pár #yoga asánách. Jsem na sebe pyšná. Jen škoda, že jsem zapomněla být online a sdílet to všechno ve #stories.
Jenže druhý den se mi to nějak zvrhne. Dozvídám se, že ve vesnici žije jakýsi Američan, který se hrabe v odpadcích nebo co. K tomu z nich vyrábí všelijaké zbytečnosti, chodí poučovat děti do škol o ekologii a bez povolení rozmístil po vesnici odpadkové koše. Nechápu na co. Odpadků je přece všude dost, hlavně plastu je hojnost, takže mísňákům není líto ho házet všude kolem sebe.
Ze zvědavosti se jdu do La Casa Verde podívat a... ještě to odpoledne jdu vrátit surf a opalovací krém zase hážu na dno batohu.
Mohla jsem se několik dní válet na pláži.
Tohle mi ale dávalo trochu větší smysl.
Galerii fotek z recyklačního centra La Casa Verde si můžete prohlédnout TADY.
Volné chvíle jsem trávila s těmahle dvěma “chateles”. Jeden je DJ, druhý umělec a na jejich pozitivní vlně jsem surfovala stejně nejradši.
Opustit Nikaraguu se mi tak zase nějak nechtělo. Představa koupit si levně jeden z opuštěných domů na pláži, otevřít si malý eko hostel a denně koukat na pompézní západy slunce byla víc než lákavá.
.
.
.
Teď už mám ale za sebou 19 hodin v autobuse do Guatemaly a v pase spoustu nových razítek z hraničních přechodů. Další dobrodružství teprve čekají.
Ale třeba jednou bude tím největším dobrodružstvím sundat si toulavé boty a zůstat na jednom místě...
0 komentářů:
Okomentovat