KOSTARIKA: Z Karibiku k Pacifiku

“A proč tady nezůstaneš?” ptali se mě za poslední dobu stále častěji. Nezbylo mi, než pokrčit rameny a nepřesvědčivě odpovědět, že musím jet dál. 

Ve skutečnosti se mi Kostariku vůbec opustit nechtělo.

Když jsem odjížděla z karibského Puerta Vieja k pacifickému pobřeží, pochybovala jsem, že mi tahle země může nabídnout ještě něco lepšího. Zvlášť když nás s Evitou hned v San José okradl taxikář, který nám kecal ohledně stávky autobusů, aby si vydělal pár drobných navíc. Snad mu k něčemu budou, až přijde do pekla.

Manuel Antonio

Vyhlášený národní park Manuel Antonio nás taky tolik nenadchnul. Lenochody, opice, barevné ptáky, ještěrky a další zvířata jsme už dávno viděly v Puertu Vieju přímo v hostelu, kde jsme pracovaly. Jen s rozdílem, že se tam zvířata chodila z džungle dívat na nás a neplatila za to vstup, jako my tady. 

Uvita

Pak se ale Kostarika zase začala snažit. V Uvitě jsme bydlely v krásném hostelu v džungli s nádhernou terasou, kde se jóga cvičila skoro sama. Pod námi plaval v jezírku kajman, nad námi se v korunách stromů houpaly opice, na vodopády se dalo dojít bosky asi za 2 minuty. Pořád nechápu, proč bylo na Bookingu tohle ubytování jako to nejlevnější, když i ta matrace byla krásně tvrdá, jak to mám ráda. 

Jacó 

V Uvitě jsme to na pláž nestihly. Evity kamarádi nám nabídli odvoz do města Jacó, a ačkoliv jsme ho v plánu neměly, bylo po cestě a svezení autem se při cestování nikdy, ale nikdy neodmítá. Jacó sice pláž mělo, ale nic co by mohlo konkurovat Puertu Vieju... jo, to místo nám začalo být prokletím. Chtě nechtě jsme si musely přiznat, že nic nebude jako Puerto Viejo. A přestat všechno s ním srovnávat. Tam alespoň nebylo ovoce Noni fruit, které jsem v Jacó vyzkoušela. Prý je to superfood, ale mně to přišlo spíš superhnusný. Chutná to a smrdí to jako prošlá niva s lehce hořkým nádechem.

Puntarenas

Je kolem sedmé večer a s Evou sedíme na patníku zaplivaného chodníku v ne příliš malebném městě Puntarenas. Pijeme pivo, jíme chipsy a vyhlížíme autobus do přístavu. Už teď nám je jasné, že jsme v pěkné bryndě. Potřebujeme se dostat do vesnice Montezuma, jenže jakmile nás v deset večer nechá přívoz na břehu, do vesnice nepojede žádný bus. Do přístavu se dostáváme za tmy. Není na co čekat. Ještě než vyplujeme, začínám vydírat jediný kostarický pár, který s námi bude sdílet palubu. Buď se k nim vetřeme do auta, nebo si budeme muset nasednout k jednomu z těch strašidelných řidičů kamionů a - bůh nás ochraňuj. Máme štěstí. Tlaku podléhají a s velkou zajížďkou nás zavezou až přímo před náš hostel. 

Montezuma

Probouzíme se v pokojíčku pro panenky. Na zdech je pastelová zelená barva, do obličeje nám fouká růžový větrák a na malinkatých oknech jsou pověšené záclonky. Odhrnu je a vidím palmy, banánovníky a moře, ze kterého jako špendlíkové hlavičky trčí stěžně lodí. Rybáři se vrací z nočního lovu.

Pár dní jen tak lenošíme. Půjčuju si surf, za který mě nakonec nenechají ani zaplatit, protože prý “pura vida”, skáčeme z vodopádů, děláme si obrovské snídaně a pijeme spoustu kafe. 

Lokálové to skáčou ze shora z 25 metrů.

Máme se skoro stejně dobře jako v...

Evita to stejně nakonec vzdává. Mávám jí do autobusu, ve kterém se vrací do Puerta Vieja. Mně se najednou vlastně nikam nechce. Domlouvám si na týden práci v hostelu výměnou za postel a snídani. Na recepci si hraju na ukulele, po “práci” jedu s místníma klukama rybařit nebo jdu na pláž, kde večer rozděláme oheň a zíráme do něj až do noci. 

Před...

...Po. A pak mi došlo že ji mám i zabít, vykuchat a sníst. 


Když nemáš gril, dej tam kryt od větráku. 

Santa Teresa

Pokud začneš surfovat v Karibiku, v Pacifiku polezeš z vody vysmátá, říkali mi. Po Montezuma jsem se přesunula do městečka Santa Teresa, které je vyhlášenou surfařskou destinací. S velkým očekáváním a nabuzeným sebevědomím jsem si tak půjčila na tři dny prkno a... to samé odpoledne ho šla vyměnit za větší. Ve vodě jsem se smála leda tak sama sobě. S větším a stabilnějším prknem mi to už šlo mnohem líp. Každá sjetá vlna mě donutila počkat si na další takovou, ačkoliv jsem mezitím spadla třeba desetkát. Takhle nějak vzniká závislost, myslím. Nemůžu říct, že by mě nevarovali.

Ale to tady dělají vždycky. Třeba mi říkali, že nemůžu spát v hamace na pláži, protože to je nebezpečné. Spala jsem na ní dvě noci a spala bych tam dál, kdyby na mě druhou noc někdo nezavolal policii, a ta mě nepřišla vzbudit a vyhodit. Čerstvý vzduch, hvězdy nad hlavou a šumění moře se mi vyměnit za smradlavý hostel ale jen tak nechtělo. Policajti si nakonec jen poznačili moje jméno a datum narození s tím, že až mě tam prý zabijou jako jednu holku před pár měsíci, tak ať můžou prokázat, že mě varovali. 

Probuzení v hamace. 

Odřený břicho ze surfu namazaný dětským krémem na opruzeniny. 

.

.

.

Varovali mě taky, ať nejezdím do Nikaraguy. Sedím na terase v jedné nikaragujské vesnici a přemýšlím, jestli bych se těmi varováními přece jen neměla začít řídit. Jsem přejedená výborným jídlem za pár korun, je mi horko, protože slunce nějak moc svítí a zítra jedu zase surfovat, takže si opět odřu břicho. 

Ne, neměla jsem sem jezdit.