Závěrečná děkovačka. Mexiko, díky!

Čím se blíží návrat domů, tím tíživější pocit mám. Upřímně? Nechce se mi. Ačkoliv mě doma čekají od mých milovaných a nejbližších, až po spoustu běžných věcí a maličkostí, jejichž význam jsem si uvědomila, až když přestaly být mou každodenní samozřejmostí (řeč je přirozeně o proseccu), návrat do reality se mi zatím zdá bolestivý a nežádoucí.

Není se čemu divit. Tady je to jiný svět. Není to moje "realita", běžný život. Od toho jsem utekla. A odjela jsem vlastně na pětiměsíční prázdniny. Pokud se vám nechce po týdenní dovolené zpátky do práce, zpátky k povinnostem, stereotypu a zodpovědnosti, a ten pocit, že se tomu ale stejně nevyhnete, vás tlačí tam někde v žaludku, vynásobte si ho 23 krát. Mými dvaceti třemi týdny.

Samozřejmě to tu také není úplně ideální. Spoustu věcí přehlížím a na spoustu věcí jsem si zvykla jen kvůli omezené době trvanlivosti. Protože vím, že pro mě jsou jen dočasné. Všechny nepříjemnosti se ale vynulují víkendy, které celé procestuji, zážitky, u kterých lapám nadšením po dechu, bláznivými večírky nebo třeba jen pikantní chutí tacos na jazyku s koriandrem a limetkou.

(Ne)komfortní zóna

Často se mluví o zprofanovaném "vystoupení z komfortní zóny". Lidé k tomu hledají odvahu, neví, co to přesně znamená, čeho se musejí nebo by se měli vzdát. V jaké chvíli už jsou mimo ni. V Mexiku si s tím lámat hlavu nemusíte. Cizinec je tu z počátku všechno, jenom ne komfortní. Možnost nějakého "výstupu" je absolutně lichá, protože tady jakákoliv komfortní zóna přestane existovat. A člověk si pracně začne vytvářet novou, často takovou, která by byla pro něj v dřívějším kontextu nepřijatelná. 

Jenže v tu chvíli přichází zrada. Jakmile se uvelebíte, začnete se cítit dobře, uděláte si pohodlí... v tu chvíli jste vytrženi! Svou novou komfortní zónu musíte opustit a vrátit se domů. Vrátit se do té staré, dřívější. Jenže ta díky nově nabytým zkušenostem, přestala být pohodlná. Už není vaše. Už není moje.

Do odjezdu mi zbývá pouhý měsíc. A když si promítnu ty uplynuté 4 měsíce, prožila jsem toho víc, než co bych možná prožila za několik "normálních" let. Ačkoliv se ve mně pere smutek, že to brzy skončí, s dychtivým očekáváním, co přinese poslední měsíc, pocit, který ve mně momentálně převládá, je obrovská vděčnost. Protože...

DÍKY...

Díky Mexiku jsem uspokojila, alespoň na čas, svoje cestovatelské touhy. Potvrdila jsem si, že tohle je to, co mě v životě nejvíc baví. Sbalit se do malého batohu a na pár dní, týdnů, měsíců se vydat vstříc novým místům, zážitkům, dobrodružství, zkušenostem, a především i lidem.

Díky Mexiku jsem poznala, jaké to je, když jsou na vás všichni milí. Nezištně milí. Asi tak jako vy, často i já sama, až po pár panácích alkoholu. Oni ho k tomu nepotřebují. Je to hrozně příjemný pocit vědět, že ať se začnete bavit téměř s kýmkoliv, otevře vám srdce. A že vstřícnost a úsměv fakt nic nestojí, přitom se vám vrátí i s úrokem.

Díky Mexiku jsem se naučila větší opatrnosti. Lidé jsou tu sice vstřícní, ale mezi důvěrou a naivitou je tenká hranice. Jinými slovy, seš fakt milej kluk, ale domů pojedu stejně radši Uberem.

Díky Mexiku umím vyexovat dvě deci tequily.

Díky Mexiku jsem poznala pravý rodinný život, kdy si je rodina opravdu nejblíž, schází se u jednoho stolu, drží pospolu, cení si jeden druhého a nezná žabomyší války, rozepře a hádky o ovladač.

Díky Mexiku jsem si vybudovala odolnost. Skoro na všechno. Pokud jste měli se mnou dříve co do činění, když jsem byla třeba hladová či velmi unavená, víte, že se ze mě stává nesnesitelná bestie, kterou je lepší nakrmit, než si s ní zahrávat. Tady jsem zjistila, že tu příšeru ve mně neumí zkrotit jen potrava a postel. Dokážu bez mrknutí oka obětovat jídlo, spánek, pohodlí, poslední peníze a někdy i vlastní bezpečnost za nový zážitek, dobrodružství, nezapomenutelný moment. Nevím, jestli to už není na diagnózu.

Díky Mexiku jsem se naučila užívat si každý den. Nebo se jej alespoň snažit prožít. Ačkoliv třeba nic nedělám a jsem doma. Plně si uvědomovat přítomnost. Cenit si krásných chvil a vědět, že nejsou samozřejmostí. Že vždycky se dá najít něco, co je na h**no, ale proč nevidět to hezký.

Díky Mexiku jsem poznala skvělé lidi, ale i faleš a přetvářku. Sice trochu pozdě, aby mě to stačilo zamrzet, ale ne tak příliš, aby mě to zranilo. Poučení je z toho učebnicové. Ta osoba, která se tváří jako nejbližší přítel, může být ve skutečnosti pěkná bitch.

Díky Mexiku jsem si posunula hranice. Jakékoliv naše nastavené hranice jsou absolutně směšné. Morální přesvědčení, mantinely, které často nabubřele vystavujeme na obdiv. Leštíme je a oprašujeme s opovržlivým, zato hlasitým komentářem, abychom nikoho nenechali na pochybách, že "Tohle já nikdy nepřekročím. Nikdy bych to neudělal/a, nezkusil/a, neriskoval/a..." Stačí změnit prostředí, ocitnout se v časoprostoru mimo svou dosavadní zkušenost, a teprve tehdy se ukáže, čeho jsme schopni. Nebo čeho doopravdy nejsme. 

Díky Mexiku jsem si utřídila hodnoty. Se střízlivým pohledem se tak dá říct, ze teprve mimo vlastní komfort se utvrdí naše hodnoty. A jsou podrobeny tvrdé zkoušce. Ty zbytečné naprosto ztratí na významu a stanou se z nich jen plytké formulky. Na povrch postupně vybublají jen ty důležité věci v konkrétních obrysech. Uvědomila jsem si, co doopravdy chci. Co je pro mě zásadní. Na čem mi záleží. 

Mexiko, díky!