4 dny v ráji: Volání divočiny v San Luis Potosí ~ Adéla odjela

Beze sporu jeden z nejkrásnějších výletů byl do státu San Luis Potosí na severovýchodě Mexika. Pláže s bílým pískem a teplé moře jsou sice více než fajn, ale pravé štěstí prožívám obklopená zelení, azurovou vodou v lagunách či ve sprše z vodopádu. Oblast Huasteca Potosina byla tak pro mě rájem na Zemi. Za pouhé čtyři dny jsem si to tam absolutně zamilovala. A tyhle věci se mi líbily úplně nejvíc.

1. Příroda

Zelená, šťavnatá příroda, svěží vzduch, který na rozdíl od toho v Ciudad de México nemá konzistenci šedého želé, a příjemné, ne příliš ostré slunce vytvářejí v San Luis Potosí ideální klima, ze kterého se vám pramálo chce vracet do betonového, zaprášeného města.

Po cestě na louce k azurově modré řece, kdy jsem musela kličkovat mezi pasoucími se krávami, bylo najednou velmi snadné si představit, že se stanu ženou jednoho z Mexičanů, který zrovna projížděl na koni v sombréru a vyšívané košili, a se kterým se budu po nocích pod bodlinami kaktusů opíjet tequilou.

No, naštěstí v Česku máme aspoň ty krávy.

2. Kempování

Není žádným tajemstvím, že většinu času tady trávím s ostatními studenty intercambia a s organizací iipumas, která pro nás pořádá výlety a večírky. Za ty čtyři měsíce jsme se hodně sblížili a skamarádili. Přirozeně se vytvořily i skupinky, které se schází mimo velké akce, ale na výletech se pak všichni promícháme a je z toho celkem vtipný mezinárodní cirkus.

Ve Huastece jsme si na jednu noc rozbalili i svoje malá šapitó (z mého mi pak v noci koukaly nohy), mezi nimi rozdělali oheň a užívali si tu až skoro kýčovou romantiku. Rozpálené tváře od plápolajícího táboráku nám sice občas skropila malá přeháňka, zadek nám poštípali mravenci a místo kytary jsme stejně poslouchali reggeaton, ale celé to mělo takové zvláštní kouzlo. Hlavně když jsme se po půlnoci rozhodli vydat k laguně...

3. Laguna de la media luna

Když jsme k ní potemnělým kempem s baterkou v ruce dorazili, otázka "Jdem se koupat?" byla už více méně zbytečná. Nikdo se nerozhodoval déle než tři vteřiny. Oblečení zůstalo na břehu a nahatý jsme naskákali do příjemně teplé vody. Nad hlavou jsme měli černo-fialové mraky, zpoza kterých občas vykoukl Měsíc.

4. Vodopády + skok z 10 metrů

Já vlastně tý Pocahonthas rozumím, když vrcholem jejího štěstí byl skok z vodopádu. Já jsem sice neskákala přímo z vodopádu, ale jen pár metrů od něj. A byla to naprostá bomba. Nejdříve jsem si to zkusila jen tak nanečisto z pouhých čtyř metrů u vodopádu Tamasopo, ze kterého si místní vytvořili přecpané veřejné koupaliště, ale generálka byla teprve v nádherném, téměř opuštěném místě Puente de Dios.

Tato laguna je právem považovaná ze jedno z nejkrásnějších míst Mexika. Po jejích stěnách teče několik vodopádů, skrze jeskyni se dá proplavat k další laguně a má tyrkysově modrou vodu. A břeh vysoký deset metrů. Jen málokdo se z něho odvážil skočit a raději sestoupil k vodě přes skalní schodiště.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Najedou jsem stála na okraji, v nekonečné hloubi pode mnou se blýskala voda a mně se začaly klepat kolena. Kamarádi dole křičeli moje jméno. Nadechla jsem se a udělala krok do prázdna.

Jeden z nejsilnějších zážitků z celého Mexika.

5. Vlaštovky

Sotáno de las Golondrinas bylo must-see místo, které jsme v San Luis Potosí museli navštívit. K obrovské propasti hluboké 500 metrů se jezdí buď ráno před úsvitem, nebo v podvečer před západem slunce. Není to totiž ledajaká propast. Je to vlaštovčí propast! Každé ráno z ní vstříc novému dni vylétá tisíce vlaštovek, které se pak v podvečer zase vracejí domů. Vstávání ve 4 ráno jsme samozřejmě nedali a radši přes noc udělali fiestu na střeše bývalého kláštera, kde jsme spali, a k jeskynní propasti se vydali až večer. I tak jsme přijeli pozdě, slunko bylo už dávno za humny, takže jsme schody k propasti brali po dvou, aby nám vlaštovky nefrnkly před nosem.

Nakonec jsme to stihli. Bylo to úžasné představení, u kterého jsme jen s otevřenou pusou tiše seděli a snažili se okem zachytit ptáky vlétávající střemhlav do temné propasti.

Za zmínku by stál určitě i třeba surrealistický hrad Castillo Surrealista, který postavil Edward James. Člověk si v něm připadá jako ve filmu Tima Burtona podle námětu Salvadora Dalího. Místo mého plácání se se ale radši podívejte na fotky.

Těch bohužel zas tak moc nemám, protože jsem většinu času byla mokrá v plavkách a rozhodla jsem se užívat si výlet bez strachu o dobrou fotku na Instáč. I ta se ale nakonec našla!