10 nejlepších zážitků z YUCATÁNU a CHIAPASU ~ Adéla odjela

Top strop, atrakce senzace, světový unikát! Asi tak bych shrnula téměř třítýdenní výlet, během kterého jsme procestovali velký kus Mexika - celý poloostrov Yucatán a region Chiapas. I když v místních poměrech je to stále, jako kdybychom v Čechách navštívili jen Šumavu...

Abychom si ujasnili pojmy a dojmy. Na poloostrově Yucatán leží tři mexické státy: Yucatán, Quintana Roo a Campeche. Omývá ho z jedné strany Mexický záliv a z druhé azurově modré Karibské moře. Odporné klišé doplňuje jemný bílý písek a vysoké palmy a celý poloostrov korunují prastaré a tajemné mayské pyramidy. Není tak divu, že je Yucatán nejnavštěvovanější mexickou destinací a Amíci sem jezdí jako Češi do Chorvatska.

Oproti tomu Chiapas je stát na jihu Mexika, kde žije největší podíl původního indiánského obyvatelstva. Příroda se oproti Yucatánu razantně liší. Je divoká, zelená, nepoddajná. Stejně tak jako bojovní zapatisté, kteří si na mexické vládě vydupali určitou autonomii, jenže s ní i spojené problémy.

A teď ty dojmy! Zážitků máme asi tak miliardu, psát by se mi všechny nechtělo, vám číst už vůbec ne, takže jsem vybrala jen 10 top věcí, které se nám líbily nejvíc. Aby všechno nebylo tak sluníčkový a krásný, na konci jsou jako bonus i 3 nejhorší věci, co jsme zažili 😉Takže co bylo top?

1. PLÁŽE

Jestli jste nad fotkami z katalogů turistických kanceláří vždy jen ohrnovali nos, že jsou beztak prohnané Photoshopem a že to moře prostě nemůže být takhle modro-zelené a ten písek tak bílý, a že vůbec, je to celé habaďůra... není. Vypadá to přesně jako na fotkách. Až jsem někdy měla strach, že jsem se opravdu nějak dostala do pohlednice a někdo mě brzy olízne a nalepí na mě známku.

Nejkrásnější pláže byly za mě na ostrovech Holbox a Isla Mujeres, které jsou rájem samy o sobě, u Cancúnu se mi nejvíc líbila Playa Delfines a naprostý favorit je nekonečná pláž v Tulumu. Má výjimečně klidné a bezvětrné moře, ve kterém jsem jako v jednom z mála neměla pocit, že se kvůli vlnám utopím, písek, který připomíná moučkový cukr, a výhled na ohromující mayské ruiny na pobřeží.

Holbox

2. MAYOVÉ A PYRAMIDY

Mayská civilizace byla prastará kultura žijící na území Mezoameriky zhruba od roku 2500 př. n. l. do poloviny 16. století, kdy... Koho by to zajímalo, dávám po večerech přednášky o Mayích 😉 Dědictví Mayů, jejichž potomci nicméně v Mexiku a Střední Americe žijí dodnes, je patrné téměř na každém kroku. Při procházení dechberoucím archeologickým komplexem v Chichen Itzá, Palenque, v Cobá nebo ve zmíněném Tulumu vás jímá úžas, respekt a zároveň vztek na Španěly, kteří svou krvavou conquistou mnohé z mayské kultury, ale především Maye samotné, zničili.

Chichen Itzá

3. VODOPÁDY

Jak už jsem si vylila srdíčko na Instagramu/Facebooku, vodopády jsou pro mě symbolem divoké přírody a nespoutané džungle. Jako malá jsem milovala Pocahontas a snila o tom, že také jednou skočím z okraje skály a pode mnou bude prýštit vodopád... No dobře, skočila bych asi tak jednou a naposledy, takže jsem svůj sen upravila na pouhé koupání se ve vodopádu. A splnila si ho v úžasných Agua Azul, které jsou slavné svou tyrkysovou barvou. Pod úchvatný vodopád Misol Ha nebo Chiflón, který má 120 metrů, jsem si už ale raději netroufla.

Agua Azul

4. ZACHRÁNĚNÁ VAČICE

Právě při návratu z koupání ve vodopádu nás zaujala skupinka turistů, jak kouká do velkého barelu, který sloužil jako odpadkový koš. Když začali vykřikovat "tapír", nevěřícně jsme se s Ondřejem na sebe podívali. Tapír je přece velký asi jako menší hroch! Nacpat se do tohoto sudu by mu dalo fakt práci. Šli jsme tak obsah koše ověřit, a když jsme se nad něj naklonili, koukala na nás schoulená a vystrašená vačice opossum. Oči měla jako korálky a celá se klepala. Turisti, kteří ji objevili, zatím spokojeně odešli, že už ji mají vyfocenou a ať si ráčíme také udělat fotečku do alba. Místo toho jsme barel převrhli a vačici propustili na svobodu. Fotku tedy nemáme, ale zato nám vačicí rodinka dluží dobrý skutek. Kdo tohle má?

5. CHAMULA

Naprosto magický zážitek. Blízko krásného města San Cristóbal de las Casas se nachází malá, zdánlivě nenápadná vesnice San Juan Chamula, kde se na trhu prodávají slepice, bosé Indiánky přímo na ulici vyšívají blůzky a muži nedůvěřivě koukají na turisty zpoza širokého sombréra. Denně jich sem přijíždějí desítky, aby navštívily místní kostel. Ne, že by se všichni v Mexiku rozhodli obrátit na víru, ale návštěva tohoto zvenku skromně vypadajícího bílého kostela rozhodně stojí za to. Jako v jediném na světě se zde totiž mísí indiánské zvyky s křesťanskou tradicí. Uvnitř je přísný zákaz focení. Při vstupu vás nejdříve na chvíli oslepí šero a ucítíte kadidlo. Jakmile se rozmrkáte, zůstanete stát s otevřenou pusou. Všude spatříte stovky hořících svíček, na podlaze nenajdete lavice, ale vrstvu jehličí, na které sedí rodiny domorodých modlících se Indiánů, a když budete mít štěstí, zrovna budou obětovávat třeba slepici. U oltáře do toho hraje magickou hudbu místní kapela a v určitý moment si všichni začnou dávat rituální panáky alkoholu z kukuřice. Aby nebyly ani děti o tradici ochuzeny, alkoholem se jim pomaže alespoň hlava. Celková atmosféra je natolik silná, že nejste schopni slova, oči máte vytřeštěné a na rukou husí kůži.

Chamula

6. CENOTY

Cenoty jsou vlastně takové obří přírodní studny tvořené podzemní vodou. V minulosti byly tak zásadním zdrojem vody, neboť na celém poloostrově téměř nenajdete řeky nebo jezera. Cenoty se mohou skrývat v jeskyni, být částečně zakryté kopulí nebo se vyjímat pod širým nebem. Na Yucatánu je takových magických "děr v zemi" na tisíce. Nejkrásnější jsou právě ty polootevřené, kdy do nich svítí malým průzorem ve stropě kužel světla. Bývají dost hluboké a pod vodou členité, takže jsou rájem i pro dobrodružné potápěče. Ty láká prozkoumat především temné hlubiny vystřižené jako z děsivého sci-fi, které působí, že se v nich ukrývá obrovská Krakatice nebo jiná příšera. Já se odvážila pod hladinu nakouknout jen se šnorchlem, a i tak to byl zážitek. Zejména ve slavné dvojici cenotů Dos Ojos vypadá dno jako měsíční krajina se spoustou kráterů a útvarů připomínající krápníky. V uzavřených a polootevřených cenotech navíc často bydlí netopýři, ze stropu visí kořeny stromů a panuje zde zvláštní ticho. Až má člověk pocit, že se ocitl ve filmu Tima Burtona.

Nejlepší cenoty, které jsme navštívili, byly právě Dos Ojos, cenot u Hacienda San Lorenzo Oxman, Xcanche a poté dva "tajné" u Akumalu, které znají jen místní a podrobnou cestu k nim nám jeden z nich spikleneckým hlasem poradil.

Cenote Hacienda San Lorenzo Oxman

7. XENSES

Je to příšerná turistická atrakce, tahačka peněz a výdobytek západního světa. Neskutečně jsme si ho užili! Tento zábavný park se specializuje na smyslové zážitky a nutno říct, že si se všemi našimi pěti (šesti) smysly pořádně pohrál. Bosky jsme se například procházeli temnou uličkou, ve které se co každých pět metrů měnilo prostředí. Neviděli si na špičku nosu a museli tak vnímat všechno kolem ostatními smysly. Jestli na chodidlech cítíme písek, trávu nebo kamení, jaké rostliny nás lechtají na boku, jakou vůni čicháme a podobně. Jinde jsme se projeli na zip lajně, prošli se asymetrickou vesničkou, kde všechno bylo jaksi nakřivo, nechali se unášet bahenním proudem... Bylo toho opravdu tisíc, ale největší zážitek jsem stejně měla z toho, když jsem si mohla načepovat limonádu přímo ze stromu.

Limonáda "přímo" ze stromu.

8. MÉRIDA

Nádherné koloniální město, které v roce 1542 založil Francisco de Monteja se svou bandou španělských conquistadorů. Na území dnešní Méridy našli rozlehlé, ale opuštěné a chátrající mayské město. Jeho pyramidy tak rozebrali a postavili si z nich město nové. Včetně nádherné katedrály, která je vůbec nejstarší na celém americkém kontinentě. Z Méridy se pak stalo důležité koloniální centrum španělské moci na Yucatánu. Je zajímavé, jak se dnes s tímto odkazem Mexičané vyrovnávají. Na jednu stranu jsou pyšní na své krásné město, na druhou stranu mají stále potřebu "splácet dluh" domorodému obyvatelstvu. Neustále připomínají krvavou conquistu, mayské kořeny a bezpráví, které bylo spácháno.

My si mayskou tradici připomněli v úžasném Gran Museo del Mundo Maya, kde jsem minimálně půl hodiny bombardovala chudáka průvodce otázkami ke své diplomce, na náměstí při sledování imitace mayské míčové hry Pok Ta Pok (video níže) a v božské restauraci Chaya Maya, kde mají asi tu nejlepší cochinitu, kterou jsem kdy jedla.

Delikatesy na Yucatánu. Zleva nahoře: Mole, řepový fresh v sáčku, sopa de lima. Zleva dole: cochinita, guacamole, mořské plody

9. ARTESANÍA

Na Yucatánu a v Chiapasu málokdy koupíte něco, co by bylo produktem pásové velkovýroby. Většina místních vyrábí určitý druh svého lokálního umění hezky postaru, rukama, na svých kolenou. Ať už se jedná o vyšívané blůzy, malovanou keramiku, kožené výrobky nebo vyřezávané dřevěné masky, bývá to precizní ruční práce, která zabrala klidně i celý den. Konkurence je však tvrdá, turisté nevděční a smlouvaví, takže nakonec svoje výrobky prodávají na trhu za pár pesos a jsou rádi, když se jim podaří přidat alespoň nějakou marži.

10. LIDÉ

Mexičané jsou jeden z nejpřátelštějších národů, které jsem kdy poznala. Ačkoliv se zrovna netopí v blahobytu a zvlášť na vesnici často žijí v opravdu nuzných podmínkách, srší z nich radost, život. Málokdy si stěžují. Nemají problém se na vás jen tak usmát (zkuste to v Čechách). Jsou srdeční a ochotní. Samozřejmě velmi pomáhá, že mluvím španělsky. Bariéra mezi místním a turistou se tak částečně stírá. Jakmile jsem i v silně turistické oblasti začala mluvit "tou jejich", vždy pookřáli, uvolnili se a sami zavtipkovali, že pro anglicky mluvící mají jiné ceny. Každým dnem se ujišťuji v tom, že to, co mě na Mexiku baví vlastně úplně nejvíc, jsou sami Mexičané.

3 NEJHORŠÍ VĚCI

Samozřejmě, že bych si mohla stěžovat na komáry, kteří mi během jediné procházky z večeře uštědřili 27 štípanců na kotnících (nekecám), nebo že na většině pláží brutálně foukalo, slunce moc svítilo a písek byl až podezřele bílý... Dělat to nebudu 😉 Ve skutečnosti jsme se měli vážně skvěle a vlastně nic strašného se nám nestalo. Kromě těchto tří věcí.

POKUTA

Policajtů se v Mexiku dost bojím. Slyšela jsem velmi děsivé historky a v Mexico City jsem ze sedadla spolujezdce viděla, jak se dává úplatek, a opravdu to není moc příjemné. Půjčit si auto, které je polepené nálepkami autopůjčovny, ve mně tak budilo velký respekt a bála jsem se, že pro muže zákona budeme vypaseným Oslíčkem otřes se. Ani jednou nás však nezastavili, takže jsem se samou radostí začala dva kilometry před cílem a konečným vrácením auta radostí cpát sušenkami. V tom Ondřej prudce brzdí a stáčí ke krajnici. S plnou pusou sušenek odpovídám "Buenos días" policistovi, který si to s plácačkou šine k nám. Na Ondřeje začne mávat tachometrem, a ten se na mě jen bezradně podívá, protože mu vůbec nerozumí. "Cože, tys jel 81 km/h na šedesátce?!" procedím mezi zuby, protože pořád mám ještě v puse ty sušenky. Vystoupíme z auta a celé divadlo může začít. Policista se ohání jakýmisi zákony a paragrafy a vypisuje nám pokutu na 2000 pesos, takže asi 2500 Kč. Prý to musíme zaplatit druhý den v Cancúnu a s jakoukoliv prodlevou nám budou naskakovat penále. Jenže nám letělo za pár hodin letadlo do Chiapasu a vracet jsme se měli až za týden. Policista "dobrák" se tak nabídl, ať mu dáme půlku a nechá nás jet....

Když si to teď promítám zpětně, ten litr si vydělal fakt snadno. Standardní úplatek jsou tak 200-300 pesos, jenže to v případě, že si je člověk jistý, že nic neprovedl. Díky naší spanilé jízdě tak alespoň budou moct děti toho policisty zajít třeba do Mc´Donaldu.

RETARDÉRY

Kdo nezažije, nepochopí. Retardér na silnici může být fajn věc, pokud zběsilého řidiče donutí zastavit třeba před přechodem pro chodce před mateřskou školou. Jenže v Mexiku je to evidentně oblíbený fetiš. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak mohou mít v malinkaté vesnici běžně 10-15 retardérů. Opravdu jsou coby deset metrů a občas se nějaký, nejlépe neoznačený a téměř neviditelný, objeví na rychlostní silnici, kde jedete třeba 100 km/h. Salto, které přes něj v takové rychlostí skočíte, fakt stojí za to.

UTRŽENÁ RUKA (téměř)

Musím všechno zažít, všechno zkusit. Jsem v tomto naprostý nenasyta. A někdy mi to nestačí jednou, ale chci to znovu a znovu. Takže se mi to občas pořádně vymstí. Jako při návštěvě už zmíněného, nádherného cenotu u Hacienda San Lorenzo Oxman. Naprosto mě nadchla houpačka z lana a už jsem se viděla, jak se na ní ladně zhoupnu jako Tarzan a elegantní piruetou skočím do vody.

Poprvé jsem se neudržela a okamžitě spadla. Podruhé jsem se udržela sice déle, ale stejně vypadala, jako hruška, co padá ze stromu. No a potřetí to dopadlo takhle...

Jen pro doplnění, tahle fotka je ze dne úrazu. Během dvou dnů ruka zcela zfialověla a nemohla jsem s ní pohnout, natož ji zvednout a vyfotit. I když v ní zatím neudržím nic těžšího než hrnek kafe nebo panáka tequily, bude dobrá!

FOTKY:

Ať neskončím tak negativně, tady je pár fotek. V telefonu jich mám asi 3000, tak tohle je opravdu jen úzký výběr. Dost z nich najdete i na Instagramu a Facebooku, kde už ale dalšími moc nechci spamovat a prudit. Zvlášť, když většina je #nofilter 😉